Rozhovor s filologem Mgr. Pavlem Čechem, Ph.D. - první část

Mgr. Pavel Čech, Ph.D. (*1974) je filolog. Mezi jazyky, kterými se zabývá, jsou akkadština, eblajština, ugaritština, hebrejština, aramejština a hieroglyfická luvijština. Domluví se anglicky a německy. Jeho největší koníček je hraní šachů, je například čtyřnásobný mistr ČS(S)R v žákovských kategoriích. Rád jezdí na Přední východ, v posledních letech se třeba zúčastnil šachových turnajů v Íránu. Pochází z Prahy a už několik let žije v Novém Městě nad Metují.

Autoři: Vlček Břetislav, Klučka Michal a Hlávko Stanislav

Ahoj Pavle, abychom si tě představili: Ty jsi ve svém oboru profesor?

Tak daleko jsem nedošel, skončil jsem jako doktor filologie a odborný asistent. Mám doktorát z jazyků země Asie a Afriky.

Zabýváš se lingvistikou, překladem z hebrejštiny, máš za sebou i některé publikace jednu jsi nám minule ukazoval, která byla napsaná v němčině. Veškeré publikace píšeš v němčině?

To ne, píši podle toho, jak zní objednávka. Většinou je konference a z ní odevzdávám výstupy, takže když je konference v angličtině, tak je odevzdám anglicky, když v češtině, tak česky, když v němčině, tak německy. Víc jazyků ne, funguji jen ve třech.

Můžeš nejdříve vyjmenovat jazyky, kterým se věnuješ?

Já si dělám legraci, že se věnuji mrtvým jazykům, protože z těch mě už nebude nikdo zkoušet. Takže vystudoval jsem hebraistiku, to znamená hebrejštinu a aramejštinu. Pak jsem potkal svého favorita, ugaritštinu. Což se dá shrnout do hesla "Kanaánci konečně promluvili". Do té doby jsme měli v Bibli o Kanaáncích spoustu povídání, ale řekněme, že to bylo dost jednostranné. Posledních zhruba sto let už máme díky objevům v Ugaritu (leží na pobřeží Sýrie) k dispozici literaturu mnoha žánrů, psanou přímo Kanaánci. Takové téma k širšímu povídání by bylo, že oni sami se přitom za Kanaánce nepovažovali!

Pak takový jazyk, který možná ani není samostatný jazyk, ale dialekt a který mám moc rád, je eblajština. Byla zapsána na tisíce klínopisných tabulek ve 24. století před Kristem. Oba jazyky se jmenují podle nalezišť, kde byly jimi popsané tabulky a další artefakty nalezené.

Ebla. To je také v Sýrii.

Ano. Okres Idlib.

Takže si ty jazyky začnu psát.

Tak to si na první místo napiš akkadštinu. Protože to je jazyk, kterým se tam mluvilo všude. Taková lingua franca (jazyk využívaný k dorozumění rodilých mluvčích jiných jazyků) starověkého Předního východu dávno před aramejštinou, řečtinou, arabštinou a angličtinou. Písemně je doložen skoro tři tisíce let.

Člověk si normálně myslí, že tam občas z dlouhé chvíle něco naškrábali do hlíny, ale nás to nemusí až tak zajímat, protože naše civilizace začíná s Řeckem. Jenže když se podívá, kolik toho bylo zapsáno – teď nevím, myslím, že se počítala všechna zapsaná slova po dobu celého starověku –, tak vítězí řečtina na celé čáře (tuším 50 miliónů), ale druhé až třetí místo mají latina a právě akkadština s 10 milióny slovy. Prostě neuvěřitelné kvantum.

Mapa oblastí ve kterých se P.Čech pohybuje

A kde se mluvilo akkadštinou?

Pravlastí akkadštiny je Irák, Mezopotámie.

Jeden pán zkoušel vypočítat docela primitivním způsobem, kolik klínopisných tabulek asi tak mohlo být napsáno. A říkal, že kdyby za těch tři tisíce let klínopisu fungovalo průměrně tolik a tolik písařských center a ten písař psal dvě tabulky za den, … no, došel k deseti miliónům. Přes půl miliónu jich máme vykopaných a věřím tomu, že jich bylo napsáno nejméně těch deset. Takže ještě se máme na co těšit!

Ale samozřejmě oni je většinou nevypálili. Když to byla jenom agenda denní potřeby, jako poslat někomu dopis, jenom je nechali uschnout na sluníčku. Ale když to byl významný královský dekret, platný na věky věků, tak tabulku vypálili v peci. Máme vlastně štěstí, že města s archivy často někdo dobil a spálil. A vypálil nám přitom dodatečně i ty archivy. Řekněme, že epigrafici a archeologové obvykle doufají, že došlo k nějaké strašné tragédii a tím se nám zachovaly ty naše tabulčičky.

Takže akkadština byla mou hlavní specializací na univerzitě. Byl jsem tam veden jako akademický pracovník přes semitskou filologii s důrazem na akkadštinu. Četl jsem v ní se studenty vše možné, od těch eblajských tabulek a Chammurapiho zákoníku až po popisy rituálů a novoasyrské královské nápisy. Nejraději asi dopisy z amorejského Mari. A samozřejmě Gilgameše.

Když jsem sháněl informace o tobě na internetu, tak jsem zaznamenal Poctu profesoru Olivierusovi.

Olivérius. Jaroslav Oliverius. To je moje srdeční záležitost. Už jsem mu dělal k jeho sedmdesátinám před dvaceti lety Festschrift (knihu na počest respektované osobě). A poslední léta mě láká udělat knížku, která se přizná k tomu, že je psána jedním z jeho ultras. My jsme si tak na oboru i říkali, ještě třeba kolega Bielický, který to přiléhavé označení vymyslel. Ten studoval dva roky pode mnou ještě arabštinu, což byl další obor profesora Oliveria, tak ho měl pořád "na talíři". Pan profesor k nám byl hodně otevřený, jednou si třeba postěžoval, že je sice hlavně arabista, ale že tu biblickou hebrejštinu si vzít nenechá. Jindy jsme četli Jóba, on obdivoval jeho bezpodmínečnou víru, najednou se zarazil, pokýval hlavou a sotva slyšitelně pravil: "To já jsem tu svou ztratil…"

Jaké jsou tvé další studijní zážitky?

V devatenácti jsem odjel do Švýcarska na stipendium a moje stipendium, abych jako studentíček neumřel hlady, bylo větší než plat mých rodičů. Za ty dva semestry jsem si něco ušetřil, za polovinu koupil kameru a za druhou letenku na Madagaskar a zpátky. S kamarádem, který udělal to samé, jsme tam byli tři měsíce! Že jsem jako teenager delší dobu pobýval v jedné z nejbohatších i v jedné z nejchudších zemí na světě, to byla zkušenost k nezaplacení.

Co jsi ve Švýcarsku studoval?

V osmnácti jsem chtěl studovat starou Indii, Védy, jenže nikdo mi neřekl, že bych měl jít na indologii, že. Tak jsem si řekl, je to stará historie, půjdu na historii. Přihlásil jsem se, ale neudělal přijímačky o dva body. Matička žurnalistka mi napsala odvolání, pamatuji si ještě větu: "Považuji za svoji osobní tragédii, že dva body mohou rozhodnout o osudu člověka." Prostě mě museli dodatečně přijmout. A jako student historie jsem odjel do toho Švýcarska.

A tam jsi studoval, nebo jsi tam měl nějakou stáž?

Tam jsem normálně dva semestry studoval. V té době měli Češi všude dveře otevřené, vlastně jsme si mohli dělat, co jsme chtěli – jen nás pan kancléř jakoby mimochodem požádal, abychom chodili do školy častěji než jen na den výplaty stipendia jako ten český student, co tam byl před námi. Vybrali jsme si přednášky částečně podle tématu a částečně podle toho, jak jsme (švýcarské) němčině vyučujících rozuměli, za ně dostali nějaké bodíky. To bylo vše úžasné, ale když jsme po roce přijeli do Čech, tak jsme zjistili, že nám nic z toho neuznají, že prostě nevědí jak. České školství se začátkem 90. let dost měnilo. Třeba jsme logicky ten rok nemohli navštěvovat přednášky, které byly náhle nutným předpokladem pro postup do dalšího ročníku. Na jednu stranu si nás zvali profesoři k sobě do kabinetů, že by si s námi pohovořili, když máme takové "západní" zkušenosti, ale na druhou stranu jsme měli co dělat, abychom nebyli vyhozeni ze školy, že jsme nesplnili základní povinnosti.

To zrovna nevypadá na zářnou akademickou dráhu!

Spíš jsem spadal do kategorie "vysokoškolský turista". Lidé se mohli hlásit zadarmo, na co chtěli, a proto obory i školy docela často měnili. A navíc se mi stipendia tak zalíbila, že jsem po pouhém roce opět odjel, tentokrát do Berlína. A místo studia historie jsem tam celý semestr chodil do Dómu na biblickou hebrejštinu pro teology. Učit se cizí jazyk v cizím jazyce má svá specifika. Třeba jsem věděl, že "sús" je "Hengst", aniž bych tušil, co to znamená. Tím byla historie pohřbena, ale zrovna se v Praze po dlouhých letech opět otevírala hebraistika, pro kterou jsem se nadchl už v rámci svého "posametového" pátrání po pramenech křesťanství.

A ten druhý obor – religionistika – s tím hledáním také souvisel?

Kdepak, to byla z nouze ctnost. Druhý obor jsem mít musel, nabízela se ještě španělština (což pro mě byla španělská vesnice) a klínopis, což mi přišlo úplně ulítlé.

Tzv. "monumentální nápis", kterým se razítkovaly cihly. Je na něm uveden král Nabukadnézar - ten, co dobyl Jeruzalém.

Myslel jsem, že jsi klínopisec?

Jistě, odříkaného největší krajíc. Při psaní diplomky o starozákonních stínech podsvětí jsem se zamiloval do té ugaritštiny, vybral si podle toho doktorandské studium a opět odjel na další stipendium do bašty ugaritštiny, Münsteru (tam, co byl uzavřen mír po třicetileté válce). A v Münsteru automaticky počítali s tím, že kdo dělá ugaritštinu, umí klínopis. Napadá mě další pořekadlo: Kdo chce s vlky býti…

Jaká byla hlavní témata tvé akademické kariéry?

Řekl bych, že jako taková červená nit se mým psaním vine otázka po veracitě starých textů – dobrat se komparací epigrafických i dalších pramenů nějakých objektivních pravidel, jak staří autoři a redaktoři zacházejí s pravdou, výmyslem, orální pamětí a podobnými věcmi, které obvykle studuje spíše etnologie. Jsou akademici, kteří berou stvoření ženy ze žebra za historický fakt, byť přibráním mezopotámských pramenů můžeme krok za krokem sledovat, jak ten příběh vznikl. Jiní jsou na druhé straně přesvědčeni, že Tóra vznikla tak, že vzdělaní Židé za perské nadvlády adaptovali Héródotovy Dějiny – konkrétně popis Kýrova tažení do Řecka – na místní podmínky. Obě skupiny se pyšní skvělými odborníky na svá témata, ale průnik, natož spolupráce mezi nimi zdají se býti zhola nemožné.

To zní záslužně, ale dost esotericky. Můžeš mi to hledání pravdy mezi vědou a vírou na nějakém konkrétním případě přiblížit?

Baví mě komparace. Když najdeme královský seznam, který hlásá, že první vládce Ugaritu se jmenoval Ugaránu ("Ugariťan"), vytane nám na mysli, že první vůdce Čechů se jmenoval Čech. A když mu po boku stojí jistý Amkúnu, což podobně zní a má vlastně i stejný význam "rolník", je zajímavé, že stejně tak vedle Čecha potkáme… Lecha! Podle slavného historika Záviše Kalandry, popraveného v procesu s Miladou Horákovou, jména těchto bájných postav ostatně znamenají právě "polník" a "rolník". Stejné vztahy, stejná jména, stejná symbolika, přitom vzájemné ovlivnění je vyloučené. A když příliš nevěříme na historicitu našich bájných praotců, můžeme – ba musíme – mít pochyby i o existenci prvních vládců Ugaritu.

Podobně v Polsku stojí na počátku dějin manželský pár Piast a Rzepka, symbolizující "manželství" pastevců a rolníků (mimochodem, odpovídající český pár – Přemysl a Libuše – má sňatkem moudrosti a krásy blíže k řecké kalokagathii). Naproti tomu ve Starém zákoně je vztah archetypálního pastevce a rolníka vyřešen méně idylicky, když rolník Kain svého bratra, pastevce Ábela, zabije. Co tím chtěl básník říci?

Foto rozečtené knížky v hebrejštině

Prý jsi potkal i krále Davida?

V nadsázce ano, snad jsem jej přitom příliš nenaštval. Analyzoval jsem relativně nedávno objevené jméno pelištejského krále Taity a dospěl k závěru, že se mohlo klidně číst "David". Navíc byli oba Davidové víceméně současníky a Davidův ambivalentní vztah k Pelištejcům je proslulý. A nenapadlo mě nic lepšího, než takto výbušné téma představit přímo v jámě lvové – v Jeruzalémě.

A něco novějšího bys tam neměl?

Už před dobrými deseti lety jsem napsal kapitolu do knihy o kontaktech Židů s okolním světem. Konkrétně jsem popisoval, jak se usazovali Židé, vyhnaní z Portugalska a ze Španělska, v Holandsku. Jedním z nich byl "nějaký" Baruch Spinoza. To je historie stará sotva čtyři staletí. A může to být pro dnešní dobu užitečný návrh, jak nové imigranty vhodně integrovat a nezahnat je příliš silnými asimilačními akcenty do izolace.

Pavel dostudoval a věnuje se tomu, co má rád, bohužel se spousta témat a detailů z rozhovoru do přepisu nevešla, jako plány na další knížky, prohlídka fotek z cestování po Madagaskaru,…

Děkujeme Ti, Pavle za rozhovor.