Rozhovor s filologem Mgr. Pavlem Čechem, Ph. D. - druhá část

V prvním díle našeho povídání s Mgr. Pavlem Čechem, Ph. D. jsme se dozvěděli především o jazycích, které Pavel Čech studoval a také vyučoval a v druhém díle se zaměříme na cestování a hru v šachy. Pavel nás pozval do zákulisí.

Autoři: Vlček Břetislav, Klučka Michal a Hlávko Stanislav 

Bavili jsme se o blízkovýchodních jazycích. Cestoval jsi po těch místech, tedy Sýrie, Irák, Írán, Izrael a měl třeba i možnost si s někým v některém z těch jazyků popovídat?

V Levantě jsem byl skoro všude. Kromě Jordánska, to mám v plánu. Je to docela stabilní země navzdory vysokému množství především palestinských uprchlíků. Vysokému možná i proto, že kdysi část Palestiny anektovali.

V Izraeli jsem byl poprvé v jubilejním roce 2000. Největší jazykový zážitek? V Chrámu knihy jsem jim tam opravil jedno nesprávně uvedené jméno kanaánského krále Biriawazy. Měli uvedeno Bidiawaza. Asi překlep, D a R si jsou v jejich písmu hodně podobné. Tak jsem to tam někomu nahlásil.

Ověřil sis, zda je to opravené?

Od té doby jsem tam nebyl. Ale celkem v Izraeli 3x. Jednou s cestovkou Ars viva především za památkami – aspoň co se dalo stihnout za týden – a dvakrát na konferenci. Jednou v Jeruzalémě a jednou v Haifě. V Izraeli ani na palestinských územích jsem se necítil zcela bezpečně. Vzpomínám, když jsem se v Betlémě připletl k pohřbu palestinského radikála. To bylo hodně divoké. Ale ta historie. Například nedaleko hotelu, kde jsme spali, stál nějaký zátaras, protože tam nedávno objevili starobylé mozaiky a právě je odkrývali! A takových míst, kde probíhají vykopávky, odkrývá se historie za pochodu, tam je mnoho. Není to úchvatné?

Nelákalo Tě nikdy podílet se na vykopávkách?

Já jsem spíš přes texty, ale zúčastnit se takového podniku může téměř kdokoliv. Mají tam dost míst, kde se dá něco vykopat.

S tou samou cestovkou jsme byli dvakrát na okruhu Sýrií a Libanonem a to bylo naprosto fantastické. Vlastně jsem tam byl v roli druhého průvodce. Tam jsem se cítil mnohem bezpečněji. Byli jsme až na hranici s Irákem v Mari. Včetně takzvaných mrtvých měst na severu Sýrie.

V Turecku jsem většinou jen přestupoval, ale byl jsem tam jednou i na delší dobu, dostal jsme se na jih do starověké Lýkie. To přiletíte do turisticky navštěvované Antálie. Vlastní letiště, teplá voda v moři…. Ale když z ní vyjedete do hor, to jste hned v tisíci, patnácti stech metrech, a tam jsou stará krásná antická města. To byla nádhera.

Podobně vysoko jsem byl dvakrát v Íránu. Jednou na severozápadě a jednou na jihozápadě. Na severozápadě jsem byl v městě Urmia u stejnojmenného jezera, které je takovým dvojčetem Mrtvého moře. Také se tam dá ležet na vodě a neutopíte se. A v té oblasti jsem viděl mnohé nápisy v klínopise, dokonce v urartejštině. V Íránu jsem byl vlastně na šachovém turnaji.

Omlouvám se, že odbočuji. Je pravda, že se v Íránu ještě někde mluví aramejsky, tedy řečí, která byla běžná před 2000 lety?

Ano. Také jsem se po tom pídil. Poslali mne ke křesťanskému kostelu, že se mám ptát po Mr. Walkerovi.

Walkerovi? To tam asi není běžné příjmení.

To opravdu není. S nadsázkou se dá říct, že se tam všichni jmenují Ahmadínnežád. Takže jsem našel Mr. Walkera a zeptal se ho na aramejštinu. Řekl, že to je jeho rodný jazyk a vyprávěl mi v něm asi tři minuty o historii kostela. Pak ještě zavolal syna zdejšího kněze a ten mi v aramejštině odrecitoval Otčenáš. Mám to dokonce nahrané.

Takže to není mrtvý jazyk ve smyslu, že s ním mluví velice omezený počet lidí a to třeba jen při výjimečné příležitosti? Třeba při bohoslužbě.

Ne. Prostě se narodíš a maminka na tebe mluví aramejsky.

Ještě se vrátím ke druhé cestě. To bylo, jak jsem už řekl, na jihozápadě. Opět na šachovém turnaji. Město Ahwáz (je to tzv. "lomený plurál" a odkazuje na původní obyvatele té oblasti). Až později, ale ještě před přistáním, jsem se dozvěděl, že to je podle Mezinárodní zdravotnické organizace nejšpinavější město na světě. Tak to jsem se trefil!

Město Ahwáz.

A tam se rozhodli, že pozvou šachisty ze světa?

Ano. Je to takové městečko, o trochu více obyvatel než Praha. Na místní poměry zapadákov. Tak špinavé je to proto, že je to blízko Perského zálivu, všude ropa a podobně a zároveň je to nízko, takže smogu tam je dost. Tam jsem si pro změnu udělal výlet do Sús, bývalého hlavního města Perské říše. A našel mluvčí mandejštiny, což je také aramejský jazyk, ale má vlastní uzavřené náboženství. Řekněme odnož křesťanství. Křesťany berou tak trochu jako mladší bratry, kteří to špatně pochopili. Ale ten jazyk už nebyl jako jejich rodný, používají ho spíš při bohoslužbě. Nechtělo se jim jen tak hovořit mandejsky, ale alespoň mi přečetli něco z jejich časopisu.

Jak jsi se dostal do Íránu na šachové turnaje? To je poněkud neobvyklé a nákladné, ne?

Potřebují tzv. "titulované" cizince, takže poskytnou ubytování a stravu zdarma a dokonce i příspěvek na letenku. A jak jsem se k tomu dostal? Známý šachista mi napsal ve smyslu: "Slyšel jsem že se v Orientu dobře orientuješ, že jsi tam jako doma a jeden člověk shání šachisty na turnaj, tak se mu když tak ozvi." Tak jsem se mu ozval.

Jsou tamější šachisté dobří? Jak se Ti hrálo?

Ano. Mají pocit, že šachy vznikly u nich, zatímco Indové jako vynálezci je spíš takové nedorozumění. Dokonce se mi podařilo remizovat s jedním z nejlepších tamějších hráčů. Ghaem Maghami ve světovém žebříčku patřil do nejlepší stovky. Ale jinak to moc dobře nedopadlo. Oni se mezinárodních soutěží moc neúčastní a tak jsou hodně podhodnocení.

Už dříve jsme se bavili, že jsi hrál s jedním z nejlepších světových šachistů a v Německu proti tobě nasadili svého mistra. Ty jsi asi výborný šachista.

To je relativní. Když jsem projevil zájem o vstup do oddílu v Jaroměři, měli radost, že budou mít nejlepšího hráče historie oddílu. Ale pak jsou soutěže, kde hrají špičky a tam jsi spíš jako pozorovatel. Měl jsem to štěstí, že jsem k těmto borcům nahlédnul. Zahrál jsem si s Viktorem Korčným…

To je ten ruský šachista, že?

To je on, i když strávil půl života po emigraci jako Švýcar. Ten hrál třeba slavný zápas s Karpovem. Ale s tím Korčným jsem prohrál.

Ale říkal jsi, že jsi vydržel 40 tahů.

To není tak podstatné. Jednoznačná partie může trvat 70 tahů, zatímco dvousečná 20. Podle počtu se to nedá porovnávat. Ale tohle bylo specifické. Prvních čtyřicet tahů jsem černými docela zvládnul a po časové kontrole se začal těšit, že mu už začnou docházet síly, že toho staříka prověřím. No a po dalších 10 tazích jsem to vzdal.

Hrál jsi v Německu, Íránu, Anglii a kdo ví kde ještě… Na jaké úrovni tedy hraješ?

Mám titul mezinárodní mistr. Hrál jsem nejvyšší soutěž v Anglii, u nás, na Slovensku, druhou ligu v Německu. U nás hraji ještě nižší soutěže za jaroměřský a hradecký tým. U šachů můžeš hrát za několik klubů.

Je důležité rozlišovat, zda hraješ zápas nebo turnaj. Jako ve fotbale.

Jak jsi se dostal k šachům?

Za to může maminka. Když jsme s bráchou – dvojčetem – zlobili, přesvědčila tátu, aby nás naučil šachy, abychom se spolu zabavili. To nám byly čtyři roky. No, a jak to dopadlo? Od šesti let s námi táta každý víkend jezdil na soutěže. Takže plán úplně nevyšel. Bratr se později věnoval flétně a šachy opustil. Já naopak. Na flétnu už moc nehraji.

Stále se držíš na vysoké úrovni. Učíš na vysoké škole, otec od tří dětí, se všemi povinnostmi, co to sebou přináší. Jak to děláš?

Co se šachu týče, spíš žiju z podstaty. Tady v regionu jsem, pravda, za hvězdu. Tak třeba v Jaroměři si po završení sezóny zahraji simultánku s dalšími 10–15 členy oddílu. Zjednodušeně řečeno, jeden proti všem.

Když se zeptám na mezinárodní úroveň, co byl pro tebe veliký zážitek, na který vzpomínáš?

Můj vzor byl slovenský šachista Ftáčnik. Jsme na podobné notě. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo šest, nebo sedm a jemu asi tak dvacet dva, tak si dodnes pamatuji, jak mi přišel zajímavý, jak pěkně povídal.

A také si pamatuji, jak jsem v Dánsku černými remizoval s ruským velmistrem. Žádným béčkem, trenérem ruské dámské reprezentace. Okolnosti byly zajímavé. Místo abych se dopoledne připravoval na utkání, bratr si něco udělal s rukou a já místo něho musel poprvé v životě jezdit náklaďákem a stěhovat nábytek. Bez přípravy a unavený jako kotě jsem zasednul k šachovnici, na začátku zahrál nějakou novinku, o které jsem ani nevěděl, že je to novinka… Tak to by byla partie, které si cením.

Také jsem se doslechl, že jsi trénoval naši nadějnou hráčku.

To je smutný příběh. Soňa Pertová. Mladá, krásná slečna. Byla z Třince. Pozitivní, nadějná, mimo jiné skvělá atletka. Hodně chytrá. Seznámil nás slovenský šachista, velmistr Markoš. A o něco později mi napsala mail, zda bych ji mohl trénovat. Kývnul jsem na to. Dlouho to ale netrvalo. Bylo ji 23 let, když zemřela na rakovinu. Dodnes se v Třinci hraje její memoriál. Přesněji řečeno v Oldřichovicích v hospodě. V takovém místě se mimo jiné setkávají vynikající světoví šachisté, třeba i z Arménie. Znali ji a tak přijedou na její memoriál. Je to neuvěřitelný víkend se skvělou atmosférou. Dokonce se stalo, že jsem to jednou vyhrál.

Když jsme u žen a šachů, je zvláštní, že ve světové špičce jich moc není. To není v tom, že by měly nižší IQ. To rozhodně ne. Ani si nemyslím, že na to vysvětlení stačí argument, že když se mladá žena vdá, posléze otěhotní, tak pak už nemá čas hrát šachy. U šachů je to tak, že pokud se v mládí nedostanete na výbornou úroveň, později to už nedoženete. Jinak řečeno, vypracuješ se dřív, než zakládáš rodinu. Pokud to nestihneš do 25, tak pak už moc šance není. Dříve to možné bylo. Třeba dříve zmíněný Viktor Korčnoj, který za války málem umřel v obléhaném Leningradu, to po 30 stihnout mohl. Ale dnes? Třeba bývalý Íránec Firouzja je ve 20 ve světové špičce. 

U rekonstrukce typické mezopotamské rákosové chýše s šachistou Armánem.

Máš tedy nějaké vysvětlení, proč ženy v šachu moc nefigurují?

Velice opatrně bych přijal vysvětlení, které podal bývalý mistr světa Vladimir Kramnik, že je to, ve zkratce řečeno, v testosteronu. Touha toho druhého porazit, zničit. Což neznamená, že to musí být jenom tím.

Můžeme to pozorovat i v jiných oblastech, kde spíš dominují muži.

A myslím, že je to tak dobře, že mají jiné poslání, jiné priority. Ale znám šachistku, která má dítě a jezdí na turnaje třeba i do Ameriky. Při té příležitosti mne ale napadá téma kariéry na jedné a rodiny na straně druhé. To se netýká pouze žen, ale i mužů, a to nejen ve sportu. Opět jsme u priorit. Kolega – americký profesor –, který celý svůj profesní život studoval ugaritštinu, se mi před odchodem do důchodu svěřil, jak jej mrzí, že se svému povolání věnoval na úkor rodiny.

Probrali jsme cestování, studium, šachy a na závěr našeho rozhovoru se tě zeptám, co je pro tebe smyslem života? Procestoval jsi kus světa, hraješ výborně šachy, znáš spoustu věcí…

Budu trochu provokovat. Pro mne je smyslem života se znovu nenarodit. Jsem totiž buddhista. Už jsem říkal, že původně jsem chtěl studovat indologii a na historii šel vlastně omylem. Jednou jsem byl na intenzivním meditačním kurzu. Sice jsem si říkal, že to není můj oblíbený hinduismus, ale "prachobyčejný" buddhismus. Ovšem ten učitel mne úplně uhranul. Ashin Ottama – tak se jmenuje –, to bylo zjevení. Byl jsem později za ním v klášteře ve švýcarských horách. Nejedeš do Barmy, nebo do Thajska. Dojedeš do Švýcarska a ve 1200 metrech nad mořem je klášter, kde bydlí 4 mniši. A měsíc jsi tam s nimi. To bylo intenzivní.

Podle toho o čem jsme si povídali, mi přijde, že celý tvůj život je intenzivní. Děkuji, že jsi přijal pozvání k našemu setkání a přeji vše dobré.